Krásný dobrý den přeji všem čtenářům Žamberských listů. Provedu opět drobné shrnutí svých posledních dvou týdnů v Rice Lake.
I přes krásné počasí jsem si tu prodělal svou obvyklou podzimní rýmičku, která mi znepříjemnila několik posledních dní. Krom toho se tu život odvíjí v celkem zajetých kolejích. Je až zvláštní, jak rychle si člověk zvykne na docela jiný životní styl.
Jeden den jsem strávil na rybářské lodi na Hořejším jezeře, ale k lehkému rozčarování celé výpravy se nám nepodařilo chytit vůbec nic.
Příští týden nás ve škole čeká Homecoming week, což je týden, ve kterém se studenti každý den do školy tematicky oblékají a který končí školním plesem, dá-li se to tak nazvat.
V dnešním článku se zaměřím na dopravu. Před příjezdem jsem očekával, že se tu budu pohybovat pěšky nebo autobusem. Prvních pár hodin mě však vyvedlo z omylu.
Veřejná doprava totiž v Rice Lake až na školní autobusy nefunguje a pěšky se tu dopravují jen zvláštní individua. Aby taky ne, když běžnou normou na malém městě je dvouproudá silnice, která by se dala přirovnat například k silnicím, na kterých se pohybujeme po Hradci Králové. Další šok byl, že na chodník tady člověk narazí jen zřídka.
Řidičské oprávnění tady navíc člověk může dostat už v šestnácti letech, a tak téměř polovina studentů místní střední školy jezdí vlastním autem. Je to pro ně jednodušší i proto, že valná většina aut má automatickou převodovku. Když píšu o studentských autech, tak si nepředstavujte Felicii, Fabii nebo něco podobného. Většina studentských vozů by splňovala parametry běžného vozu české rodiny. Já se tedy pohybuji výhradně autem na sedadle spolujezdce, protože ač vlastním řidičský průkaz, nemůžu tady na základě pravidel výměnného pobytu řídit.
Toliko můj dnešní příspěvek. Doufám, že to pro vás bylo alespoň nějakých způsobem zajímavé a pro dnešek se s vámi loučím.
František Hebr
