Vážení čtenáři,
po trošku delší době vás opět vítám u mého dalšího slohového výtvoru o mém skromném životě. Proběhly zde stejně jako v Česku vánoční svátky. Zaznamenal jsem jenom pár drobných rozdílů. Jeden asi z nejznámějších je existence Santy Clause, kterého my nemáme. Na druhou stranu Američané byli velice překvapení, když jsem začal vyprávět, kdo nosí dárky nám. Bylo to poprvé, co slyšeli, že dárky přináší Ježíšek. A také moc nechápali, proč vlastně slavíme Vánoce, když většina lidí není ani věřící. Z pohledu velice křesťanské země uznávám, že se to může stát podivné. Zbytek svátků probíhal stejně jako u nás – nějaký ten čas strávený s rodinou a přáteli.
Bytovky nebo paneláky zde vlastně vůbec neexistují s výjimkou pár dvoupatrových apartmánů, a ty představují pouze dočasné ubytování. Nejdominantnější jsou zde dřevostavby. Zdejší styl domů se mi celkem zalíbil. Bohužel je uvnitř slyšet vše. Třeba občas zaslechnu mého bratra chrápat ve vedlejším pokoji a podobně. Možná také stojí za zmínku z velké části absence plotů mezi domy.
Také se blíží konec druhého čtvrtletí, což pro mě znamená nové předměty. Tentokrát jsem si zvolil chemii, světovou literaturu a ekonomiku. Trochu náročnější předměty oproti mým stávajícím. Teda minimálně podle mého názoru. Radši bych nepředbíhal vzhledem k tomu, že posledně jsem také očekával spíše těžší úroveň a ta se bohužel nedostavila. Aspoň jsem měl více času na podporu našeho basketbalového a hokejového týmu. Toto sledování zápasů se mi poměrně zalíbilo. Z vydatné části díky panující atmosféře a náladě. Také je to skvělá příležitost k navázání a upevnění vztahů mimo školu, jelikož na každou hodinu máte jiné složení spolužáků. Samozřejmě ne všichni lidí ze školy chodí na tyto zápasy. I přes to se tam občas objeví školní kapela, kterým nejsem jako můj kamarád velkým příznivcem, a to ze dvou jednoduchých důvodů. Jejich symfonie není pro mě to pravé a když už se jim něco povede, tak nic jiného neslyšíte.
Tímto bych to ukončil. Další pokračování můžete očekávat za měsíc.
Aleš Hrdina
