Od mého článku už uplynuly dva měsíce a pobyt se mi chýlí ke konci, rád bych se s vámi tedy podělil o druhou várku postřehů a zážitků z Německa. Určitě je na co se těšit, vždyť za poslední měsíc jsem nestrávil ani minutu ve školní lavici, a přesto nemám jedinou hodinu absence. Nejprve se ale budu věnovat mé cestě domů na Vánoce, cestě, která se protáhla o rovné tři a čtvrt hodiny.
V Lipsku stojí obrovské nádraží, na devatenácti kolejích se střídá jeden dálkový vlak za druhým a v podzemí je další nástupiště pro regionální vlaky, které zajíždějí pod zem a vytváří tak v podstatě metro. Jediným problémem je, že jsem tam měl zůstat sedět ve vlaku a většina z výše uvedeného mi měla zůstat tajemstvím. Můj spoj byl ale pro poruchu odřeknut a další jel až za hodinu, samozřejmě mi ujel přípoj v Drážďanech a tím jsem získal další hodinu a půl, kterou jsem využil pro prohlídku města a návštěvu místních vánočních trhů. Obojí velmi doporučuji.
Jenže tím mé patálie neskočily, nedokážu posoudit, které dráhy za to nesou zodpovědnost, ale po vystoupení německých průvodčích v Děčíně celá souprava zhasla, netopila a po chvíli i vypadla elektřina ze zásuvek. Můj první kontakt s češtinou naživo byl tedy bohužel smršť sprostých slov od průvodčích, zoufale se snažících v německých popiscích vyluštit příčinu poruchy. A když zhasla i kolonka Bremse, tedy brzda, bylo jasné, že si nějakou dobu počkáme. Oprava nakonec trvala hodinu, během které jsem se snažil překládat zoufalým Němcům snažícím se dostat do Vídně.
Betlémské světlo, mše, štědrovečerní večeře. Na první pohled moje typické Vánoce, ale letos to bylo jinak. Věděl jsem, že jsou Vánoce, ale necítil jsem to tak, za jediný den je těžké chytnout vánoční náladu, když normálně jsme vystaveni koledám a ozdobám až moc brzy, alespoň měsíc dopředu. Němci mají své koledy, ozdoby a zvyky samozřejmě také, ale jsem tu ještě příliš krátce na to, aby mi nahradily ty české. A třetího ledna jsem se už vracel zpět do Německa.
Velkým rozdílem německého gymnázia oproti českému jsou praxe, které mají všichni žáci jedenáctých tříd. Práci jsme si museli najít sami, naštěstí jsou tady na praktikanty zvyklí a ochotně je přijímají. Výběr byl opravdu široký, já jsem si nakonec sehnal místo v místním autoservisu, protože k podobné práci rukama se u nás v Česku jako gymplák nedostanu a svého rozhodnutí určitě nelituji, byť mi někteří říkali, že mě tam k ničemu nepustí.
Měl jsem ale štěstí na školitele, protože pravdou byl pravý opak, nejprve jsem pracoval pod jeho přímou kontrolou a vedením, postupně však přibývalo jednoduchých úkolů, které jsem měl udělat sám a nešlo jen o prosté dolévání oleje a kapaliny do ostřikovačů. Nakonec jsem se naučil dělat pravidelnou dvouletou prohlídku včetně základní diagnózy samostatně a dostával už jen soupis všech prací objednaných zákazníkem. Po dokončení každé takové zakázky má člověk skvělý pocit, že něco opravdu udělal. Co na tom, že mi to trvalo dvakrát tak déle než zkušenému automechanikovi.
Když se řekne Česko, vybaví se Němci jako první Škoda auto. Snad právě proto jsem nemohl chybět u žádné škodovky, která přijela na opravu, a že jich bylo hodně. Škodovky jsou v Německu doslova na každém rohu a minimálně automechanici si je chválí. Na rozdíl od dalších značek mají v motoru dost místa, nemusíte složitě hledat, kde je která součástka, a není složité k nim sehnat náhradní díly. A například filtr vzduchu vám nedodají o dva milimetry delší, čemuž jsme čelili u jiného auta, nakonec
jsme ho po dlouhém uvažování zkroutili a narvali na místo silou.
Za celá praktika jsem velmi rád, kdy jindy bych si mohl sednout do několika desítek různých aut, včetně jednoho luxusního modelu s koženými sedačkami a dřevem vykládanou palubní deskou? Chtěl bych moc poděkovat svému školiteli Rolfovi za důvěru a za měsíc mu přeji příjemný a dlouhý důchod.
Prokop Bernard
