Vážení čtenáři,
vítám vás u mého dalšího článku o pobytu ve Wisconsinu.
V minulém článku jsem se zmínil o přípravách na dovolenou, a tak bych vás jako první rád s sebou vzal na naši dovolenou do Utahu. Dovolená pro mě a mou americkou rodinu začala v sobotu 11. března ve 4 hodiny ráno, kdy jsme se vydali na dvoudenní 22hodinovou cestu do Utahu. Cestu jsme měli rozdělenou na dvě etapy. Cílem 16hodinové první etapy bylo dostat se z Rice Lake, přes Minnesotu, Iowu a Nebrasku, do Denveru v Coloradu, kde jsme měli na noc rezervovaný hotel. Už první etapa byla zajímavá. Viděl jsem, jak jsou různé státy USA odlišné, jak se příroda postupně směrem na západ mění a prostředí je stále sušší. Bylo také hezky vidět, jak velkou plochu Spojených států tvoří jen pole a louky – například při 6hodinovém průjezdu Nebraskou byly pole a louky to jediné, co bylo celou dobu z dálnice vidět. Když jsme dorazili do Denveru, který leží na úpatí Skalnatých hor ve výšce 1 600 metrů nad mořem, tak už se pomalu stmívalo. Tím skončil první den.
Ráno jsme se vydali na druhou etapu, která byla jen 6hodinová. Při této etapě nás hlavně čekala cesta přes Skalnaté hory. Z Denveru jsme stoupali po dálnici přibližně až do výšky 2 400 metrů nad mořem. Projeli jsme Skalnatými horami a postupně jsme se dostali ze skalnaté a zasněžené scenérie do písčité a suché oblasti. Byla to výrazná a hodně zajímavá změna. Po docela krátké cestě typickou červenou pouští Utahu jsme se konečně dostali do města Moab, kde jsme měli trávit dovolenou. Moab je významné turistické místo, nachází se totiž v blízkosti dvou národních parků. Pro nás bylo ale hlavním lákadlem to, že v okolí je hodně přírodních tras pro terénní auta. Jak jste již pochopili z mých předchozích příspěvků do Žambereckých listů, moje americká rodina je jeden velký fanda do terénních aut, zejména do Jeepů. A ty jsme si také s sebou přivezli. V týdnu jsme je pak využili pro jízdy do různých zajímavých a málo dostupných lokací. Za týden jsme navštívili různé kaňony, náhorní plošiny a jiné rozličné skalní útvary. Viděl jsem také petroglyfy, které byly vytesané do kamenů stovky let před objevením Ameriky. Samotné okolí Moabu je zajímavě rozmanité. V okolí jsou nejenom typické rudé pouště a kaňony, ale také velké travnaté údolní plochy. Nad Moabem se pak v dáli tyčí hory, jejichž vrcholky jsou celoročně pokryty sněhem. V pátek, na konci našeho pobytu, jsme navštívili jeden ze zmíněných místních národních parků, a to Arches National Park (do češtiny by se to asi dalo přeložit jako „Národní park skalních oblouků“). Národní parky jsou v USA rozlehlé. Ten, který jsme navštívili my, ale patří mezi menší – má rozlohu „jen“ něco kolem 300 čtverečních kilometrů (tedy něco jako polovina Šumavy). Jak jsem ale již řekl, je to jeden z těch menších, například druhý národní park u Moabu má něco okolo 1 300 kilometrů čtverečních. Zajímavostí národního parku, který jsme navštívili, bylo opět to, že je navržený tak, že se dá ke všem hlavním monumentům dojet, anebo hodně přiblížit autem. My jsme se rozhodli dopravit k jednomu z ikonických oblouků, a to Delicate Arch, cesta pěšky k oblouku tam a zpět celkově byla asi 10 kilometrů.
Dovolená bohužel uplynula jak voda a najednou tu byla cesta domů. Moab jsme opustili v sobotu v 5 hodin ráno. Opět byla cesta rozdělená na dvě etapy. V první etapě jsme znovu překonali Skalnaté hory, a pak jsme absolvovali 15hodinovou cestu přes Colorado a Nebrasku, do hlavního města Iowy – Des Moines. Zde jsme přespali. Jediným zádrhelem první etapy bylo to, když u přívěsu auta (ve kterém
jsem jel i já), krátce po překročení hranice mezi Nebraskou a Iowou, praskla pneumatika. Jsme však sehraný tým, takže během 10 minut jsme byli zase na cestě. Z Des Moines jsme se ráno vydali na finální etapu – čekalo na nás už jen projet Iowou a Minnesotou. Do Rice Lake jsme se přijeli kolem poledne. Naše výprava do Utahu tak skončila. Musím říct, že mi tato cesta hodně otevřela oči, co se týče toho, jak vypadá příroda v USA – jak moc se může příroda v různých státech měnit i jak je jiná než ta, na kterou jsem zvyklý z Evropy. Jsem rád, že jsme neměli žádné významné poruchy na žádném z aut nebo přívěsů, ale když už se něco rozbilo, tak bylo zajímavé, že lze zprovoznit porouchané auto i uprostřed naprosté pustiny. Například se nám při jednom výletu na terénní trase ulomila součástka u jednoho z Jeepů
(celkem jsme tvořili kolonu 7 Jeepů). Jeep nemohl zatáčet. Na místě jsme pak museli v dešti svařovat příruční svářečkou.
Po tomhle mém delším vyprávění o mé „dovolené“, bych měl také zmínit školu. Je před námi poslední nové čtvrtletí, a to znamená že budu mít nové předměty. Vybral jsem si zajímavou hodinu, která by se asi dala přeložit jako Rodičovství. Budu také navštěvovat předmět Pokročilé digitální modelování. Další dvě hodiny budu mít nezávislého studia Inženýrství a fabrikace. Na toto nové čtvrtletí se velmi těším, protože nejenom, že budu mít hodiny, které mě zajímají, ale taky budu mít ve dvou hodinách víceméně svobodu v tom, na čem chci pracovat.
Myslel jsem si, že nebude mé pravidelné „meteorologické okénko“, protože tady neproběhla žádná významná změna v počasí. Jako na zavolanou, když jsem dopisoval tento článek, projevilo místní počasí svůj vytříbený smysl pro humor – na Apríla nám tady (po tom co to už vypadalo, že se pomalu zbavíme sněhu) napadlo přes noc dalších 30 centimetrů nového sněhu…
S tímto bych se s vámi rozloučil. Za měsíc se opět ozvu, a doufám, že už nebudu muset zmiňovat sníh.
Matěj Mlynář
