Vodácký kurz 3. ročníků

Vodák gympláckých třeťáků

aneb ve jménu opalovacího krému

A protože se z nás všech snaží gympl udělat zdatné sportovce, vydaly se tentokrát třídy 3. B a 7. A na vodácký kurz, a to až do dalekých jižních Čech.

V neděli 2. června jsme si všichni společně s p. Koblížkem, p. Hermannovou, p. Vanickým a manželi Vebrovými dali velké rande v Ústí nad Orlicí na vlakovém nádraží. Plni nadšení jsme nalézali do vlaku s myšlenkou, že těch sedm hodin cesty nebude tak zlých. Upřímně, znám příjemnější věci než přeplněné vlaky a výluky Českých drah, ale hola! Už jsme tu – ve Vyšším Brodě, na začátku naší vodácké cesty! V kempu si většina z nás na svých plynových vařičích uvařila první instantní večeře a poprvé jsme se umyli ve sprchách „na žetonek za dvacku“. Večer jsme si s pocitem skvělého začátku vodáku zazpívali Pocity od Tomíka Klusů a pod oblohou plnou hvězd oblíbeného Hvězdáře od „Údégéček“. Všechny tyto písničky, a spoustu dalších, nám nejen každý večer na své ukulele brnkal náš talentovaný Dejv.

Sluníčko se na nás od brzkého rána dost zeširoka usmívalo a my? Sbalili stany, spacáky a veškeré to „haraburdíčko“ do svých batohů a vyrazili na vodu!

První plavba mířila do nedalekého Rožmberka nad Vltavou. Před naším odplutím z Vyššího Brodu však předcházelo poučení paní Hermannovou také o tom, že na Vinnetoua (plout na kánoi ve stoje) si hrát opravdu nemáme a na nějaké soulodění nezbyde čas, takže máme pěkně pádlovat. Dřevěná sedátka v našich loďkách nebyla nic moc, takže jsme vlastně dost brzy zjistili, že plout jako známý apačský náčelník není tak špatný nápad, a že času je nakonec mnoho, takže jak jinak ho na lodi využít než plavbami v soulodí.

Už na první plavbě nás neodmyslitelně čekalo pár jezů, konkrétně tři, a musím uznat a trochu si pohladit ego když řeknu, že jsme to v podstatě všichni zvládli na výbornou, dokonce i ti, co byli do té doby vodáckým sportem téměř nepolíbeni.

Čas na lodi plynul jako voda a nám přišlo, že jsme dorazili do Rožmberka rychle jako prd. Rozložili jsme všechny svoje „kempařské serepetičky“ a pak vlítli s p. Hermannovou na peřeje. Pane jo, to byste nevěřili, jaká je zábava sjíždět v záchranných vestách divoké vltavské peřeje!       V podvečer nás učitelé vzali do města, kde nám darovali rozchod, tudíž jsme každý svůj čas strávili po svém. Večer jsme ošetřovali první sluneční popáleniny a začali si dost jasně uvědomovat, že namazat se za den třikrát je tragicky málo.

Druhý den ráno jsme hupsli do svých vest, popadli pádla, namazali na sebe tuny krému a vyrazili do asi dvacet kilometrů vzdáleného Českého Krumlova. Tentokrát pro nás byly jezy už o něco jednodušší než včera, ale o to byla cesta delší a Vltava klidnější, takže někdy se nám plavba zdála skoro nekonečná. V Krumlově nás čekal perfektní kemp, kde se něco očividně rozsáhle dávalo do pořádku. Naštěstí nás, děti z hor, ranní sbíječka samozřejmě nerozhodila. Na večer si učitelé připravili společnou procházku centrem Českého Krumlova, z čehož si nejvíce odnáším to, že zmrzlina tam stojí 45 korun a více Asiatů na jednom místě snad jinde nenajdete. Tím ale nechci říct, že jsem přehlížela krásy města, to ne.

Už jsme byli moudřejší, takže jsme se mazali opalovákem v každé volné chvíli. Jeho průměrná spotřeba se rapidně zvyšovala. Jenže sluníčko neúnavně „šajnilo“, a tak bylo i to některým z nás málo. Rudé spálené fleky na kotnících neměla jen Áňa a někteří si také začali uvědomovat, že bez dlouhého rukávu to na lodi nepůjde.

Ve středu nás čekal poslední úsek směřující do Zlaté Koruny. Cestu nám ale ztěžovalo pět jezů. Na to, jak jsme s výrazy profesionálů jezy sjížděli v předešlých dnech, tentokrát jsme se snad všichni, včetně neporazitelné lodi na palubě s p. Koblížkem a p. Hermannovou, vesele vykoupali. Naštěstí jsme ve čtvrtek opravdu nijak nespěchali, takže jsme většinu času trávili v soulodích. To byla pohodička… Dorazili jsme do kempu, odevzdali lodě a vše co k nim patří, a šli naposled stavět stany. Večer jsme zapěli sérii písniček společně s Dejvovým ukulele, stejně jako každý večer, a pak velice rádi zalezli do spacáků.

Ve čtvrtek nás čekala dlouhá a unavující cesta domů, kterou jsme ale všichni zvládli, jak se sluší. Po příjezdu do Ústí jsme po pěti dnech naši vodáckou výpravu rozpustili. Sice s bolavými rameny, bílým a rozlámaným zadkem, spálenýma nejen nohama, ale také s plnou hlavou prďáckých zážitků a nových zkušeností…

Petra Martincová. 3. B

Na další fotografie se můžete podívat ve fotogalerii.