Zdravím všechny čtenářky a čtenáře Žamberských listů.
Je to už nějaký čas, co jsem psala poslední článek a jsem tak více než nedočkavá podělit se s vámi o další zážitky z mého pobytu. Je pro mě skoro neuvěřitelné, že už mám polovinu pobytu za sebou.
V posledním týdnu před vánočními prázdninami se konaly konkurzy pro další divadelní hru. Jmenuje se Midsummer Jersey a jedná se o moderní verzi Shakespearova díla Sen noc svatojánské. Všichni, kteří se chtěli ucházet o roli, si měli připravit 1-2 minuty dlouhý monolog podle vlastního výběru. I když jsem při představě hraní divadla v angličtině byla trochu nervózní, odhodlala jsem se na konkurz jít a jsem ráda, že jsem se zúčastnila. Ve hře jsem obdržela dvě menší role. Nacvičujeme už 3 týdny a je to pro mě jedna z nejoblíbenějších činností.
Těsně před začátkem vánočních prázdnin jsem navštívila Chicago, které je od Rice Lake vzdálené asi 6 hodin jízdy autem. Strávili jsme tam jedno celé odpoledne, kdy jsme se většinu času procházeli po ulicích a užívali si hojnou vánoční výzdobu. Prohlížení památek ale nebyl hlavní důvod návštěvy. Tím byla návštěva Generálního konzulátu České Republiky. Asi Vás napadá proč? Šlo o maličkost, jež jsem ve svých článcích dosud nezmínila, provází mě ale od prvních dní mého pobytu tady. Já jsem totiž ztratila svůj cestovní pas. Nemám tušení kde, a ani přesně nevím kdy.
Tímto zjištěním se spustil poměrně zdlouhavý a trochu stresující proces. Nejprve jsem se pár týdnů snažila hledat a vzpomínat, kde jsem ho viděla naposledy. Snažilo se mi pomoci hned několik lidí, ale pas nalezen nebyl. Nahlásila jsem tedy ztrátu na místní policii a kontaktovala náš konzulát v Chicagu. To bylo zdlouhavější, než jsem čekala. Telefon mi nikdo ani na popáté nezvedl a odpověď přišla až na třetí email, měsíc od doby, kdy jsem odeslala ten první.
Nakonec se mi úspěšně podařilo sjednat si schůzku na konec prosince, pár dní před Vánoci. Zbytek už byl jednoduchý. Stačilo jet přes 6 hodin do Chicaga, zaparkovat auto na podzemním parkovišti, které bylo tak dobře schované, že jsme půl hodiny pouze jezdili v kruhu, než jsme našli správnou odbočku a ty správné dveře. Samotná schůzka už proběhla hladce. Předložila jsem policejní zprávu o nahlášení ztráty pasu, vyplnila pár papírů s osobními informacemi, nechala se vyfotit a stejně jako při žádosti o víza jsem žádost o nový pas podpořila otisky svých prstů. Netrvalo to ani půl hodiny a ještě jsem u toho vedla příjemnou konverzaci se zaměstnanci o všem možném počínaje mým pobytem a konče krásami amerických školních tělocvičen.
Zbytek prázdnin jsme strávili u příbuzných mých hostitelských rodičů a také navštívili pár
jejich kamarádů v Rice Lake.
Tento týden je posledním ve druhém čtvrtletí. To znamená, že píšeme posledních pár testů, v keramice děláme hodnocení našich děl a ve vaření jsme měli poslední velký projekt. Byli jsme rozděleni do 3 skupin. Každá skupina měla za úkol uvařit jakékoliv jídlo a udělat porce (pouze na ochutnání) pro 60 lidí. Vše pak bylo servírováno večer ve školní jídelně. Naši skupinu jsme pojmenovali „Fake Italians“ (Falešní Italové) a jako pokrm si vymysleli sýrem plněné ravioly s rajčatovou omáčkou. I když nám příprava zabrala víc času než jsme předpokládali, byli jsme s výsledkem velmi spokojeni.
Na konec si neodpustím drobnou zmínku o počasí. O Vánocích nebyl vůbec žádný sníh, většinu času dokonce ani nemrzlo. Přes den bylo kolikrát i 10°C. Až za poslední týden nasněžilo několik centimetrů sněhu a přes den není tepleji než -15°C, v noci pak kolem -22°C.
To je ode mě vše. Přeji všem krásné zimní dny a opět se vám ozvu v únoru.
Adéla Spáčilová
