Je neděle 17. srpna, 6:13 ráno a kromě svých myšlenek slyším jen turbíny letadla. Pocity se ve mně mísí a zanedlouho při vzletu vzhůru se bude mísit i můj žaludek. Je to směs očekávání, nadšení a úzkostí. Opouštím to, co mi bylo známé – rodinu, přátele, mně známá místa jako dům, ve kterém jsem vyrostla nebo gymnázium v Žamberku, který se v průběhu posledních šesti let stal mým druhým domovem. Dlouhý let se díky teplému jídlu a sledování filmů stal vlastně příjemným zážitkem. Po přestupu v Amsterdamu jsme už přímo letěli do Minneapolis, kde nás čekalo řádné uvítání, jehož se zúčastnili moji host rodiče (Amy a Eric Pelle), host sourozenci Berta (Ellison a Landon) a Mickey. Pak jsme už jeli přímo do Rice Lake.
Bylo to právě během jízdy, co jsem si začala všímat prvních rozdílů – vše je tu co do plochy velké. Celkem mě ta velká monstrózní auta vyděsila. Silnice jsou též široké a to i v částech města, které jsou dosti vzdálené centru. Dále mezi jednotlivými domy bývá o dost větší prostor než u nás a i právě samotné domy jsou stavěny co do prostoru než do výšky. Rozhodně zde uvidíte dost roztažených jednopatrových bungalovů. Všechny tyto detaily jsou z důvodu toho, že si to jednoduše mohou dovolit. V porovnání s Českou republikou je Wisconsin skoro dvakrát tak větší a zároveň je tu dvakrát méně lidí než v Česku.
Doma u mých host rodičů mě též čekal kulturní šok, nemají tu totiž ty objemné a těžké deky jako v Česku. Američani mají totiž rádi tzv. layering – jako přikrývku mají jedno „prostěradlo“ (falt sheet) a na to ještě jednu tenkou deku. V zimě jsou totiž zvyklí na neustálé vytápění a v létě na klimatizaci, udržují si tak stále stejnou teplotu pokoje. Dalším nezvykem byly určitě kliky, které se musí domáčknout až do dna, aby se dveře otevřely. Co se týče jejich staveb, tak tu mají duté zdi. A ohledně kuchyňských potřeb, tak většina domácností nemá vůbec rychlovarnou konvici.
V pondělí ráno jsme se za doprovodu Amy Korbel (místní koordinátorka) šli s Bertem zaregistrovat do školy a následně nás pozvali do místní „snídaňové restaurace“ Maxine’s. Zde jsme mohli ochutnat speciality jako „Hash browns“ brambory nebo jejich palačinky. Objednala jsem si tedy jejich „mini“ palačinky, ale byly velké i tlusté asi jako podšálek (jejich standardní palačinky jsou velké jako celé talíře). Nepřeháním. Mají tu opravdu velké porce a i když to byla jen snídaně, tak jsem až do večeře nic nejedla.
Následně jsme si šli zapsat předměty a ukázali nám už trochu školu. Jejich rozvrh je značně odlišný od toho našeho. Zatímco my máme v průběhu týdne dejme tomu 13 různých předmětů a každý den je jiný, jejich rozvrh se skládá z dennodenních 4 předmětů, které se mění každých 9 týdnů. Vybrala jsem si keramiku (asi jako skoro každý student z Čech co tu byl), kreativní psaní, orchestr a dechový soubor, a nakonec matematiku (algebru 2).
Odpoledne jsem se s Amy vydala nakupovat do Walmartu. Je opravdu obrovský. A balení jídel jsou tu nehorázně gigantické. Bylo mi fakt zle, když jsem viděla ty velké nakládané okurky, obrovská balení brambůrek či zmrzlin. A přestože je srpen, tak už tam mají Halloweenské motivy.
Následující dny jsem měla možnost poznat další výměnné studenty – Nathana z Ekvádoru, Annabel z Německa a (teď se podržte) Seemu z Pákistánu! S tou jsem už měla šanci probrat islám a jejich tamní zvyky.
